Dnes vstávám rád, druhý den je totiž letos Fluff fest dramaturgicky mnohem nabitější. Ráno rokycanské Letiště zaplněné nadnárodním stanovým městem, v jehož ulicích naleznete češtinu jen velmi výjimečně, skrápí několik kapek z nebes. Areál viditelněji ožívá až po obědě, takže s chutí kolem jedné vystojím frontu na vyprošťovacího Birella, vrhnu přísný pohled na bandičku německy hovořících pokuřujících jelimanů, kteří pod sebe stelou první odpadky, a deru se k pódiu.

První kapelou jsou argentinští RECONCILE. Další xhardcorex, kterých tu bylo včera opravdu mnoho. Chlapci z Buenos Aires mají alespoň tu vlastnost, že neustále pobíhají, hupkají – set působí živelně, a tak lidé fungují hned od první kapely. Když se však podívám do dramaturgie sobotího dne, mám jistotu, že dnes stylové změny nastanou, a tak si divočení užívám, ačkoliv sama kapela je, řekl bych, místy trochu stresovaná výkonem své vlastní rytmiky. 

 XREPRESENTX – ačkoliv se dle názvu může zdát, že tito Amíci z Pensylvánie budou dalším klonem HC/punku, není tomu tak. Tito hoši sedlají těžkotonážní hardcorový stroj, který sází na zcela jiné karty, než jakými je rychlost a punkovitost. Bandě vévodí do půli těla svlečený ostře řezaný zpěvák Derek, který je důkazem toho, že i bez kuřecího masa lze docílit vyvinuté muskulatury. Set je příjemným oživením, pomalejší místa by dle mého sice snesla nějakou změnu, ale i tak vítám kapelu, která má v mohutných riffech sílu parního válce. Ačkoliv co do temp pomalejší, rozhodně pódiovka nezaostává za mnohem svižnějšími kapelami a tomu přísluší i velmi důstojná podpora publika.

Po americké straight edge mašině nastupuje něco zcela odlišného. Ono se stačí podívat do publika. Slečny, které ještě před chvílí nemohly spustit zrak z Derekova těla střídají punkové existence s poněkud zakaleným pohledem. Na pódiu se totiž chystají němečtí PRESS GANG. Ti hudebně navazují téměř přesně ve chvíli, kdy skončili SEX PISTOLS. Alkopunková jízda má hned několik zajímavých chvilek. Nevidí se příliš často, aby na Fluff festu letěl kelímek na pódium. Ale hoši trochu provokují, stočtyřicetikilový baskytarista, který vypadá jako kříženec čuníka a moučného červa, ostentativně fluše do lidí, za což ho někteří z publika polévají obsahem svých kelímků, zpěvákovi padá bezdrátový mikrofon z ruky a po zvednutí již nevykazuje známky funkčnosti - dostává nový (s drátem), následuje skok po kterém si štíhlý bouřlivák s novým mikrofonem velmi ukázkově roztrhne své obepnuté mrkváče v rozkroku a to zdaleka není vše... Zkrátka stále se něco děje, PRESS GANG baví a tak se nedivím, že si lidé vyřvávají přídavek.

Po nich je zde další HC/punk, pro změnu z Německa - BURIAL. Jsem podobného hudebního artiklu opravdu přesycen, zvláště, když po nich tu je další žánrová spřízněnost. Ale přeci jen o něco lepší – WAIT IN VAIN ze Seattlu, předvádí to, na co jsme u podobných spolků zvyklí, vysoké nasazení, odsýpající písně, v sestavě nejvíce zaujme jihoasijský kytarista a neustále se pohybující starý ostřílený ranař s mikrofonem Timm McIntosh. V podstatě něco velmi obdobného se odehrává i v party tentu, jen s tím rozdílem, že mikrofon třímá v ruce slečna. Po nich však ve stanu nastupuje česká bandička, která mě velmi mile překvapuje.

Vlastně, že jde o český projektík DAKHMA, který vyrostl na torzu LAKMÉ, se dozvídám až po skončení setu, kdy se pídím po jejich CD. Vynikající valivý, ale přitom svižný post hardcore-metal opět sice trpí tím, že stanový aparát nedokáže vytvořit tak mohutnou zvukovou kulisu, jakou by si kapela zasloužila. Zvuk vynahrazuje sympatický projev a stále se křenící vousáč u mikrofonu.

Na hlavní scéně začíná odpolední nonlopata program, takže hurá na něj. První jsou Frantíci z Lyonu – CELESTE. Jejich tklivé rozvážné screamo staví na hardcorových základech, kluci jsou na první poslech pocitáři a emoce umí moc pěkně přenášet do lidí. Velmi sympatický a příjemný setík. Po nich přichází velká bouře z Německa od jedné z opor berlínské hardcorové scény. Od ZANN jsem po vystoupení v roce 2006 ledacos očekával, ale očekávání předčili o několik koňských délek. Na počátku přišla výzva k tomu, aby se lidé nacpali na pódium, a tak se také stalo… To co následovalo byl jednoduše masakr.

ZANN odpálili po krátkém projevu svůj neskonale živelný chaotický screamo-hardcore a já začal mít pocit, že pódium musí každou chvíli spadnout. Špinavé kytarové stěny vytvářely hned pod pódiem tlakovou vlnu, která s nakažlivým spontálním projevem vykonávala dílo zkázy. Naprosto šílený projev obou kytaristů i řvouna Roberta, unikátní atmosféra a skvělá pohlcující hudba – bylo zaděláno na jeden z vrcholů tohoto dne.

Ačkoliv jsem si tak trochu myslel, že překonat výkon ZANN bude velmi těžké, následujícím Britům se to zřejmě povedlo. Atmosférický apokalyptický post hardcore FALL OF EFRAFA možná trochu stavěl na náladovém rozpoložení, které vytvořili jejich předchůdci, ale dokázali ho vytěžit na maximum. Hutné stěny by mohly soutěžit například s NEUROSIS, se kterými je pojilo daleko více, než pouze tričko zpěváka Alexe. Pevně doufám, že se mi podaří dostat na nějaký klubový koncert, neboť to prostě musí být zážitek s velkým „Z“. Velká škoda, že se mi nepodařilo nalézt stánek s jejich merchem… Asi již přicházím nejen o uši, ale i o zrak.

Na „Party tent stage“ mezitím v podstatě jen zvenku krátce poslouchám hardcorové Američany OUTRAGE. Po nich přichází moskevská kapelka RAY. Jejich sociálně zaměřený oldschoolový hardcore srší energií, ihned se tvoří prostorný mosh pit, který zobe zpěvákovi z ruky. To se stane kapele osudné. Jakmile se menší dav sesype na vokalistu, pod ním nějaké laťky nevydrží zátěž a sesype se celé pódium. Jednotlivé díly malé scény se položily podobně jako kostky z domina, bicí jsou v troskách, aparáty kloužou po nakloněné rovině směrem k zemi. Naštěstí se nikomu nic nestalo, a tak se za zhruba patnáct minut malá scéna opravuje a může se hrát dál…

Na hlavní scéně se konečně bude sypat. Připravena je švédská crustová legenda VICTIMS. Počasí se náhle kazí, začíná krápat, ale to není překážka v tom, aby se strhla kanonáda, kterou dokáží zinscenovat snad jen švédští crusteři. Nekompromisnímu setu počasí celkem i sedí, baskytarista a vokalista v jedné osobě Johan celému areálu dominuje a sází do lidí jednu vypalovačku za druhou. Poslední hrající Američany TRIAL bohužel již téměř nestíhám, únava po celém dni je neodbytná.